Kniha byla přidána do košíku!

Bezvízový styk EU a Turecka

dobře si to promyslete

Musíme členům Evropského parlamentu poskytnout relevantní informace předtím, než budou o daném tématu hlasovat

Popis projektu

Evropský parlament má 751 volených členů, kteří každý den činí rozhodnutí, jež ovlivňují životy milionů Evropanů. Ke každému takovému rozhodnutí tudíž poslanci potřebují všechny relevantní informace z celé řady zdrojů.

Brzy proběhne hlasování o bezvízovém styku s Tureckem. Pokud souhlasíte s tím, že se jedná o zásadní téma, použijte prosím následující fakta a vzdělejte své politiky. Neměli bychom jim říkat, jak mají hlasovat, spíše bychom jim měli pomoci učinit rozhodnutí na základě správných informací. Domníváme se, že pokud hodně lidí udělá hodně malých věcí, může to mít ohromný dopad. Pokud se chcete do této vzdělávací kampaně zapojit, klikněte na tlačítko "Zapojte se" v dolní části stránky.

Migrace

Z dlouhodobého hlediska lze zrušení vízové povinnosti pro Turecko považovat za krok špatným směrem. Tento ústupek povede mimo jiné k tomu, že Turecko už nebude mít takovou motivaci k řešení migrační krize, a k trvalému nárůstu počtu tureckých občanů v EU.

 Bezvízový styk s Tureckem může pro EU přinést následující rizika:

  • snížení motivace Turecka k řešení migrační krize,

  • nárůst obyvatel Turecka v EU i bez patřičných oprávnění,

  • nárůst žádostí o azyl od tureckých občanů,

  • nebezpečí přenosu národnostních konfliktů z Turecka do Evropy (např. Kurdové),

  • problematické prosazování plnění závazků Turecka vůči EU,

  • otevření „oficiální“ cesty pro migranty i radikály,

  • problémy s opětovným zaváděním vízového styku s Tureckem,

  • nárůst vlivu politického islámu v EU.

Zavedení bezvízového styku s Tureckem přináší řadu rizik. Hrozí, že se bude historie opakovat a že opět prožijeme to, co již dříve přinesla vízová liberalizace pro země západního Balkánu. Velký počet lidí, kteří se z těchto zemí vydali v roce 2013 do Německa, Belgie a dalších států, aby tam zažádali o azyl (samozřejmě neúspěšně), zahltil úřady a vyvolal diskusi o znovuzavedení vízové povinnosti. Turecko je mnohem větší než státy západního Balkánu, jeho populace se vyznačuje podstatnými vnitřními socioekonomickými rozdíly a potýká se s hluboce zakořeněnými problémy s ochranou menšin.

V současném Turecku je velký počet občanů, kteří jsou příslušníky socioekonomicky slabých vrstev či znevýhodněných menšin (Kurdové, Arméni, křesťané). V Turecku také dochází ve vysoké míře k šíření podvodných a nelegálně „zakoupených“ pasů mezi migranty z jiných států. Vzhledem k těžkému údělu tureckých menšin je pochopitelné, že je pro ně EU lákavou destinací.

EU chce zavést bezvízový styk s Tureckem, aniž by Turecko splnilo všechny požadované podmínky – například jde o úpravu protiteroristického zákona. Pokud EU zavede bezvízový styk, jak donutí Turecko, aby splnilo všechny podmínky, ke kterým se zavázalo? Je známou skutečností, že prezident Erdogan EU vydírá pod výhrůžkou otevření hranic a přesunutí migrantů do států EU. To, jak Ankara jedná a jak EU vyhrožuje, by mělo být jasným znakem toho, že se EU nemůže na Turecko spoléhat jako na partnera v řešení migrační krize. V případě zavedení bezvízového styku s Tureckem bude z politického hlediska opětovné zavedení víz velmi problematické.

 

Bezpečnost

Bezvízový styk EU s Tureckem představuje výrazné bezpečnostní riziko. Turecko sousedí s nedemokratickými a nestabilními státy, turecké státní orgány spolupracují s džihádisty, kteří operují na jeho území.

 

  • Turecko podporuje ISIS a další džihádistické skupiny.

  • Turecko dodává zbraně džihádistům, poskytuje jim výcvik a lékařskou pomoc.

  • ISIS operuje přímo na území Turecka.

  • Turecko se nachází v nestabilním regionu.

  • 1925 km dlouhou hranici sdílí se státy jako je Sýrie, Irák, Írán či Gruzie.

  • Bezvízový styk s Tureckem usnadní džihádistům vstup do EU.

Turecko sousedí s nestabilními či válečnými oblastmi. Celkem 1925 km dlouhou hranici sdílí se státy, jako je Sýrie, Irák, Írán či Gruzie.

Institut pro studia lidských práv na Columbia University v New Yorku uveřejnil výzkum, v němž bylo odhaleno, že Turecko podporuje Islámský stát (ISIS). Podle novinových zpráv či sociálních sítí lze snadno doložit, že je Turecko zapojené do války v Sýrii na straně džihádistů (ISIS, Al-nusrá apod.). Podle vyjádření jednoho velitele ISIS z Turecka přichází většina bojovníků, vybavení a zásob pro ISIS. Mimo jiné je zdokumentováno, že zbraně pro džihádisty Turecko převezlo v kamionech s údajnou humanitární pomocí pro syrské Turkmeny. Existují také zprávy, které poukazují na poskytování logistické podpory džihádistům, rozšiřování jejich výcviku, poskytování zdravotní péče a zajištění bezpečného průchodu do Sýrie v turecké provincii Hatay. Britská Sky News získala dokumenty, které dokládají, že turecké úřady schvalují pasy zahraničních džihádistů, kteří se z Turecka snaží překročit hranici do Sýrie a vstoupit do ISIS. V Turecku také ISIS prodává nerostné suroviny, starožitnosti a pere špinavé peníze, což je výrazný zdroj jeho příjmů. Ropu do Turecka nepřivážejí jen cisterny, zdokumentovány jsou také případy nelegálních ropovodů.

ISIS operuje i přímo v Turecku. Byly zaznamenány nábory bojovníků ISIS přímo v Istanbulu a Gazjantepu, či přímá podpora ISIS tureckou militantní skupinou IBDA-C. Některé weby k rekrutování bojovníků ISIS v Německu jsou spravovány ze škol založených členy turecké vládní strany AKP. Podle jordánské tajné služby Turecko školilo bojovníky ISIS.

Demokracie

Turecko se dlouhodobě odchyluje od principu sekulárního demokratického státu, poněvadž tam dochází ke stále většímu provázání státu a náboženství. V Turecku evidentně funguje politický islám, a země se tudíž orientuje jiným směrem než sekulární Evropa.

 

  • Turecko není sekulárním státem .

  • Turecko se významně islamizuje, politický islám se stává součástí oficiální politiky.

  • Turecko výrazně podporuje růst islámu v zahraničí.

  • Prostřednictvím svých náboženských organizací se snaží ovlivňovat politiku jiných států.

  • Poslední vývoj směřuje k autokracii, což je v souladu s islámskou doktrínou (chalífát).

Ačkoliv byly v říjnu roku 2005 zahájeny přístupové rozhovory mezi EU a Tureckem a Turecko provedlo řadu reforem směřujících k demokratickému fungování, ani zdaleka není sekulární demokracií. Země se dlouhodobě vzdaluje odkazu zakladatele moderního sekulárního Turecka Mustafy Kemala Atatürka. Vysocí turečtí představitelé včetně prezidenta mají silně proislámskou rétoriku, především v souvislosti s legislativou a právy jednotlivce. Sám Erdogan prohlásil: „Naším cílem je islámský stát. Naším odkazem je islám.“ O demokracii se vyjádřil slovy: „Demokracie je jako vlak. Když přijedeme do stanice, do které jsme se chtěli dostat, měli bychom vystoupit.“ Často se uvádí, že ženy mají nižší postavení než muži – jejich postavení určují zásady islámu.


V Turecku 99 % občanů vyznává islám a vládnoucí strana prezidenta Erdogana AKP vznikla z islámských hnutí zakázaných v roce 1998. Během její více než desetileté vlády došlo k posílení vlivu islámu v Turecku: v roce 2013 byl zrušen zákaz, podle kterého nesměly státní zaměstnankyně nosit šátek na úřadech a ve školách; v případě, že by to mohlo potenciálně vyvolat nepokoje, je možné neskrývanou neúctu k náboženství potrestat odnětím svobody na šest měsíců až jeden rok; výuka náboženství na základních a středních školách je povinná a je pod dohledem a kontrolou státu. (Výuka se soustředí převážně na sunnitský islám.)


Prezident Erdogan považuje za prioritu změnu ústavy, jejímž cílem je významně zvýšit výkonnou moc prezidenta. Ministerstvo pro náboženské záležitosti (Diyanet) je v současnosti pod přímou kontrolou premiéra. Diyanet dnes spravuje nejen 80 000 mešit v Turecku, ale také mezinárodní program pro výstavbu mešit v zahraničí. Turecko má v úmyslu využívat Diyanet i v zahraniční politice. Rozpočet DITIB (Turecká islámská unie pro náboženské záležitosti v Německu) byl výrazně navýšen přibližně na hodnotu 1,8 bilionu EUR, což je více než rozpočet ostatních dvanácti tureckých ministerstev. Počet zaměstnanců DITIB se zvýšil ze 72 000 (2004) na 120 000. V roce 2016 bylo vysláno 970 „státních“ imámů do tureckých mešit v Německu spravovaných Diyanetem. Turecko a obzvláště Erdogan pevně podporují Muslimské bratrstvo (MB), ačkoli se zdá, že v poslední době vztahy AKP s MB stále více chladnou.


Třebaže se může postoj Turecka zdát poněkud překvapivý, má oporu v politickém islámu – džihádu. Jedná se o úsilí směřující k ochraně a šíření islámu. Současně to Turecku umožňuje prosazování dalších politických cílů. Podobnou cestou se ubírá i Saudská Arábie, která také výrazně podporuje růst islámu a džihádistických skupin v muslimských i nemuslimských zemích.

Ženy

Sekulární Turecko má v úmyslu zajistit a udržet rovnost pohlaví jako jedno ze základních lidských práv – přestože kulturní a náboženské tradice v zemi mají zcela opačné hodnoty. Zatím se zdá, že vládnoucí politické síly upřednostňují svobodu mužů před svobodou žen (které představují 52 % turecké populace). Erdoganova strana AKP je už od té doby, co se dostala k moci, obviňována z toho, že „postupně omezuje postavení žen a vede zemi k islámskému konzervativismu“. Tento způsob myšlení má kořeny ve středověku a pro takový konzervativismus v moderní Evropě není místo.

  • Obrovský rozdíl v zapojení žen a mužů do politiky, ekonomiky a vzdělávání.

  • Dohodnuté sňatky a dětské nevěsty – středověké praktiky.

  • Vraždy ze cti a sebevraždy ze cti nejsou účinně řešeny.

  • Otázky rovnoprávnosti versus politický islám v denní politice.

  • Ženy v sekulární společnosti jsou nuceny do islámské tradice.

  • Násilí na ženách (domácí a veřejné).

Ve zprávě o obecné rovnosti pohlaví Světového ekonomického fóra (Globální index nerovností mezi pohlavími 2015) Turecko zaujímá 130. místo v žebříčku 145 zemí. Dopadlo jen trochu lépe než Írán, Saúdská Arábie a Egypt. V tureckém parlamentu jsou ženy zastoupeny pouze ze 4,4 %, což je hluboko pod evropskými a světovými normami. Pouze 14 % členů posledního parlamentu byly ženy a téměř polovina tureckých měst nemá v zastupitelstvu žádné ženy. Turecké ženy navíc mají nedostatečné zastoupení v pracovním životě: zaměstnaných je 28 % žen, pro srovnání průměr v Evropské unii činí 63 %. 36 % univerzitních studentů jsou ženy (30 % lékařů a architektů a 25 % právníků), ale na druhou stranu v Turecku existují oblasti, kde téměř polovina ženské populace je negramotná. V průměru tráví Turci ve škole šest a půl roku, což je méně než v Saúdské Arábii, Íránu nebo Kataru.

Zpráva o domácím násilí na ženách z roku 2014 uvádí, že téměř 40 % žen v Turecku bylo nejméně jednou v životě fyzicky zneužito a jedna z deseti žen byla vystavena sexuálnímu násilí ze strany partnera. Podle OSN je domácí násilí 10krát pravděpodobnější v Turecku než v jiných evropských zemích. Turecko je podle Rozvojového programu OSN na 77. místě ze 138 zemí v indexu rovnosti pohlaví.

Od doby, kdy k moci přišla Erdoganova islámská strana AKP, násilí na ženách prudce vzrostlo. V letech 2003–2010 se zvýšil počet zavražděných žen o 1400 %. V polovině případů jsou za tyto vraždy zodpovědní manželé obětí. Tento velký nárůst domácího násilí přímo souvisí s rodinnou ctí. Turecké ministerstvo školství zjistilo, že vraždy ze cti podporuje každý čtvrtý Turek (podle statistik v Istanbulu proběhne 1 vražda ze cti za týden).

Celá léta dostávali na základě tureckého práva pachatelé těchto násilných činů snížené tresty, pokud prohlásili, že byli vyprovokováni. Turečtí právníci a aktivisté říkají, že tyto mírné postihy vycházejí z kultury, která na ženy pohlíží jako na občany druhého řádu. Někdy se smrt ženy ani nevyšetřuje, protože manžel prohlásí, že se jedná o sebevraždu nebo nehodu a policie odvrátí zrak. V roce 2005 v rámci kampaně za vstoupení Turecka do Evropské unie byly zavedeny povinné doživotní tresty za vraždy ze cti. Nakonec to však mělo negativní dopad. Britští investigativní novináři a lidskoprávní aktivisté zjistili, že tyto nové zákony dovedly mnohem víc dívek k sebevraždě.

Jak informuje Amnesty International, zákon z roku 2012 o ochraně rodiny a prevenci násilí na ženách „byl neadekvátní, nedostatečně financovaný a neúčinný v boji proti domácímu násilí. Byla nahlášena řada případů, kdy byla zavražděna žena pod soudní ochranou. Středisek pro oběti domácího násilí bylo zřízeno mnohem méně, než kolik zákon požadoval.“

Téměř třetinu sňatků v Turecku uzavírají dětské nevěsty. Během posledního desetiletí bylo podle průzkumu skupiny bojující za ženská práva skoro 7000 dívek provdáno ve věku 13 až 17 let. Toto číslo však nezahrnuje řadu neregistrovaných sňatků s mladými dívkami. Tato manželství se uzavírají za přítomnosti imáma, skryta očím veřejnosti. „V roce 2012 v téměř 20 000 rodinách povolili provdat dívky mladší 16 let.

Turecká vláda krok za krokem oslabuje ženská práva v zemi. Po Erdoganově nástupu k moci vláda během posledních dvou let zrušila zákazy nošení šátku ve školách a na státních úřadech. Rozšířily se burky a hidžáby se staly povolenou pokrývkou hlavy ve vládních budovách. Edoganova manželka Emine nosí při oficiálních příležitostech šátek, stejně jako žena jeho dlouholetého spojence ve straně AKP Abdulláha Gula, předchozího prezidenta. Erdogan rovněž vyvolal polemiku, když nařídil tureckým ženám, aby zůstaly doma a porodily každá tři děti. Své tvrzení odůvodňoval tím, že podle koránu má žena nejvyšší úlohu jako matka, a také dalšími větami jako např.: „Ženy jsou ženy, muži jsou muži; je možné, aby si byli rovni?“ Jeho nechvalně známá prohlášení vyústila v roce 2013 v demonstrace během Mezinárodního dne žen. Tyto demonstrace vedly k zásahu tureckých bezpečnostních sil v istanbulském parku Gezi. Po tomto zásahu se objevila rozsáhlá, dobře zdokumentovaná obvinění ze sexuálního obtěžování a násilí.

Erdoganovi kolegové také propagují islamistickou agendu. Babacan například zmínil vzrůstající průměrný věk vstupu do manželství a „navýšení počtu mimomanželských svazků“ jako „zásadní brzdu“ růstu populace. V roce 2015 místopředseda vlády oslovil členku opoziční strany následovně: „Paní, buďte zticha! Vy jakožto žena, buďte zticha!“ Změna názvu Ministerstva pro ženské záležitosti na Ministerstvo pro rodinu a sociální politiku v roce 2011 poukazuje na posun v turecké politické agendě. Liberální Turci se obávají, že proislámská vláda není motivována pouze demografickými ohledy, ale také konzervativní agendou, která je namířena proti liberálnímu životnímu stylu a ženským právům.

Křesťané a židé

Turecko má za sebou dlouhou historii náboženské a etnické diskriminace, která sahá až do dob Osmanské říše a pokračuje dodnes. Navzdory tomu, že turecká ústava garantuje náboženskou svobodu, islámská strana AKP i většina turecké společnosti tuto ústavu neustále porušuje. Hrubé porušování základních lidských práv menšin úzce souvisí s popíráním historických faktů spojených s genocidou Arménů a židovských pogromů. To se odráží i v oficiálním stanovisku prezidenta Erdogana ke genocidě Arménů: „Žádný zločin jsme nespáchali, a proto se nemusíme za nic omlouvat.“

  • Turečtí představitelé popírají staletí útlaku nemuslimů a především genocidu Arménů.

  • V současném Turecku jsou náboženské a etnické menšiny diskriminovány, této diskriminaci vláda napomáhá.

  • Řada nemuslimů byla napadena, ale turecká vláda se tímto problémem nezačala zabývat.

  • S nemuslimskými uprchlíky ze Sýrie a Iráku je v Turecku zacházeno jako s druhořadnými občany a dostává se jim jen malé podpory ze strany státu.

Za nadvlády Osmanské říše se na tureckém území po celá staletí uplatňovaly represivní náboženské zákony vůči nemuslimským menšinám, kterým byl přiřazen status dhimmí. Podle záznamů z diplomatických zdrojů z konce 19. a počátku 20. století v letech 1894–1896 osmanští Turci zmasakrovali přes 200 000 Arménů; v roce 1909 mladoturecký režim vyvraždil 25 000 Arménů a v roce 1915 bylo při oficiálně první genocidě 20. století vyhlazeno 600 000 až 800 000 Arménů. V rámci tohoto oficiálního džihádu v letech 1914–1918 režim násilně donutil konvertovat k islámu minimálně 559 vesnic, zničil 568 kostelů, přeměnil 282 křesťanských kostelů na mešity a povraždil či umučil 21 protestantských kazatelů a 170 arménských kněží.


Podle pravoslavné církve se snížila populace pravověrných křesťanů v Turecku z 2 miliónů v roce 1900 na dnešní méně než 4000: „Většina byla vyhnána“. Židé v Turecku netrpěli o nic míň. V roce 1934 proti nim byly namířeny tzv. thrácké pogromy a po skončení druhé světové války byli deportováni a nepřetržitě perzekuováni vládou, což vedlo k překotnému exodu 40 % tureckých židů. Proces vyvražďování v Turecku opět nabral na obrátkách po nechvalně známém istanbulském pogromu proti Řekům, Arménům a židům v roce 1955, kdy ze 77 000 židů, kteří po druhé světové válce zůstali v Turecku, zbylo pouhých 17 000.


V současné době žijí náboženské a etnické menšiny v Turecku ve strachu. Jsou diskriminovány vládními úřady, armádou, ve státních školách (povinně hodiny sunnitského islámu) a v kulturních sférách společnosti. Jako součást plnění přístupových požadavků EU údajně plánuje turecká vláda v průběhu tří let odstranit údaje o náboženství z tureckých občanských průkazů. Klasifikační kódy na občanských průkazech, které se uchovávají ve vládních záznamech, usnadňují náboženskou diskriminaci (podle dostupných záznamů mají Řekové číslo 1, Arméni č. 2, židé č. 3, a Asyřané č. 4).


Existuje také velké množství záznamů o násilnostech vůči jedincům nemuslimského původu. V roce 2011 v Istanbulu uhodil turecký taxikář arménskou zákaznici se slovy: „Máš špatný přízvuk. Jsi káfir (nevěřící).“ 28. prosince 2012 byla ve svém domě zbita a ubodána Arménka Maritsa Kucuk. V prosinci 2012 byla ve svém domě přepadena, zbita a udušena ještě jedna nemuslimka – 87letá žena jménem T. A.. A v lednu 2013 ve svém domě přišel o hlavu čtyřicetiletý učitel Ilker Sahin, který pracoval v arménské škole v Istanbulu. Turecké úřady těmto případům nevěnovaly téměř žádnou pozornost.


V poslední době se diskriminace vůči náboženským a etnickým menšinám dotkla i neislámských uprchlíků. Svou náboženskou identitu je nuceno skrývat přibližně 45 000 arménských a asyrských křesťanů, kteří uprchli ze Sýrie a Iráku a usadili se v malých městech v oblasti turecké Anatólie.

Co teď můžeme udělat?

Můžeme být součástí historické události, která může být precedentní pro budoucí vývoj Evropy. Klikněte na tlačítko "zapojte se" a začněte ovlivňovat budoucnost Evropy. Děkujeme.

Sledujte nás Facebook Icon fb 5e14ce37eb78b62f918f820322ea3bf1d4537657b7e7aac21946c3b587b46106 Twitter Icon tw 546a8e6080e8c26bd3eb2007bb313f02f1b6c8e2fed3080baf2d0542afe54147